čtvrtek 31. ledna 2013

Moje cesta


Poslední dny (týdny) jsou namáhavé, hektické, vyčerpávající.
Řeším, KDE budeme bydlet, jak velký byt si budeme moci dovolit, kam půjde Eliška na střední školu, kam bude Šárka chodit do základní školy, jestli Jendovi dát odklad školní docházky, zda domácí výuka ano nebo ne, jak Jenda zvládne stěhování, zda Jenda zvládne život v paneláku....
...a mí autisté mi to vůbec neulehčují.
On i život sám o sobě s dětmi pubertálního věku bývá často příšerný, připočítáme-li autismus, je to přímo vražedná kombinace...

"Tam to smrdí, ten byt je malej, hnusnej, má hnusný dveře, příšerná okna, NIKDY nebudu se Šárkou v pokoji, nikdy nechci mít Jeníka v pokoji, TAM NIKDY nepůjdu, NIKDY se nebudu stěhovat, jsi hnusná, nemáš mě ráda, JÁ CHCI JEN na gymnázium, jinam nepůjdu  (s trojkou z matematiky asi těžko), já NECHCI, nechci, nechci!!!! a jiné podobné lahůdky..."
 Ty věty mi duní v hlavě, buší neviditelnými kladívky a spouštějí lavinu slz, která se nedá zastavit....

Nechci nic řešit.
Chci se probudit někde jinde, po rozvodu, v krásném zařízeném bytě se spokojenými dětmi....
...aspoň pro dnešek chci snít, nic neřešit a nad ničím nepřemýšlet.

Bože, dej mi sílu překonat následující měsíce při zachování zdravého rozumu.

Chatrč ze slámy


Někdy bych si přála mít chatrč ze slámy....