úterý 27. května 2014

Partner je DAR

Tvůj partner je dar. Ten největší, jaký ti jenom může dát.

Dobrovolně si k tobě lehá do postele a dobrovolně se vedle tebe probouzí. Dobrovolně s tebou sdílí tvůj stesk a tvé porážky, snáší tvé nálady, tvé starosti a tvůj vztek a večer se k tobě vrací. Tráví s tebou svůj čas. Mohl by také odejít a už se nikdy nevrátit. Ale on je tady s tebou. Účastní se tvého života. Důvěřuje ti, dokonce natolik, že se může ukázat i jako slabý a zranitelný. Obdarovává tě nejen svou vášní, ale také svou intimitou. Jedině tobě, nikomu jinému se tak neukazuje... v bezmezném odevzdání. Dobrovolně je loajální, věrný, buduje s tebou společnou budoucnost a poskytuje ti pocit domova. Daruje se ti! Někdy se dokonce plně odevzdává do tvých rukou a dělá tvůj život svým.
Neměli bychom v žádném bodě svého vztahu udělat chybu a myslet si, že všechno toto je normální, že je to něco všedního, nebo naopak, že nám partner něco dluží a je nám povinován vděčností. Být vlastnictvím nějaké osoby způsobuje pocit nesvobody. Život už neproudí, všechno nabízené, dokonce i dar intimity je potom už jen povinnost způsobující tíseň. Kdo chce svůj život trávit tímto způsobem a zdržovat se v takových energiích, ten už vnitřně dávno ze vztahu odešel. Co potom následuje, jsou inscenovaná dramata, abychom se cítili zdánlivě morálně čistí. Pravda je dokonce taková, že čím intenzivněji partnera nutíme, aby s námi zůstal, tím spíše odejde. Nesvoboda si hledá svobodu a je jedno, jak šikovně se ji snažíme uchlácholit. Čím intenzivněji u sebe partnera držíme, tím silněji se bude chtít osvobodit. Proč pak děláme něco tak bláznivého ? Protože se ve skutečnosti ještě stále cítíme méněcenní. Protože nevěříme, že jsme hodni lásky. Nevěříme, že by u nás někdo prostě jen tak mohl zůstat, nevěříme, že si to zasloužíme. Raději vyvíjíme tlak.
Láska se nenechá k ničemu nutit.
Co z toho máme, když partner s námi zůstane jen proto, že ho k tomu nutíme, nebo ho upevňujeme v přesvědčení, že by bez nás nedokázal přežít, nebo my bez něho? Tímto způsobem nikdy nezakusíme sílu lásky, neboť vždycky dostaneme jenom to, čeho jsme se vlastně chtěli vyvarovat - odpor a boj. Otevři tedy klec, uvolni mříže a dej svému partnerovi svobodu. I když ti to nahání strach. Proč by měl u tebe zůstávat ? Protože je to jeho vůle. Protože je mu s tebou dobře. Protože by byl rád ve tvé blízkosti. Protože mu dáváš sílu a uznání a on ví, že ve tvém životě něco znamená. Protože dokáže převzít zodpovědnost. Protože se vedle tebe cítí chráněný a v bezpečí. Protože vedle tebe rozkvétá. Protože se v tobě poznal, vnímá hlubší smysl vašeho vztahu a ví, že je svobodný.
Proč by měl svobodu opouštět? Čím svobodnější člověk je, tím více si dokáže vychutnat blízkost.
Ponechat někomu jeho svobodu je skutečná velikost.
Pozorujme věci prostě takové, jaké opravdu jsou. Potom budeme celou tu „věc" hodnotit úplně jinak. Náš partner je svobodný, může kdykoliv odejít, nic nám nedluží a všechno, co dělá, činí dobrovolně. Když máme neustále na paměti, že náš partner je ta nejbáječnější půjčka, kterou nám může život svěřit, budeme v budoucnu jednat v mnoha ohledech jinak. Buď si tedy neustále vědom skutečnosti, že s tebou partner sdílí život pouze na určité časové období. Délku si určuje pouze on sám. Každý nový den je dar, každé probuzení vedle tebe je dobrovolně poskytovaný dar lásky. Také dnes, toto ráno je u tebe a chce se zrcadlit ve tvé lásce. Možná také ještě celý další rok. Nebo celý život. Je to zcela na něm. Svobodně při tobě stojí, každý den se ti dává jako dar.
Neexistuje větší dar než tady prostě jenom být.
Dar není nikdy vázán na podmínky, jinak by to byl výhradně obchod. Láska se nedá koupit nebo vynutit. To nejlepší, co nyní můžeme udělat, je radovat se z toho, že je náš partner s námi. A jeho přítomnost s vděčností přijímat.
* * *
- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh

neděle 25. května 2014

V podchodu


Už dlouho jsem tudy nešla a mile mě překvapilo, jak podchod prohlédl.
Eliška mě pořád okřikovala a nechtěla, abych fotila.
Bála se, že nade mnou projede vlak a že se to zřítí...


Ale já jsem si těch pár fotek nemohla nechat ujít.
Bůh ví, KDY se sem zase dostanu.