Díky příšerné náladě mé dcery jsem mohla udělat docela hezké snímky....
Všechno zlé je pro něco dobré.
Ráda fotím. Občas i něco jiného než autismus a rodinu...a proto tento můj nový blog.... Možná o ničem a možná o něčem. Tady nechci myslet, ale jen relaxovat...
To je louže, nebo vstup do druhé dimenze?
OdpovědětVymazatKaždý ať si určí sám, Tenisáčku. Pro mě na chvíli vstup do jiného světa, do světa, kde vládne klid, ticho a mír.
VymazatByla už jsi dost vyčerpaná, když jsi viděla dvojitě :-)) Jako vždy máš fotky nápadité!
OdpovědětVymazatMarcelko,jako vždy jsou fotky super,ale Tebe obdivuji dnes a denně.
OdpovědětVymazathezké a hlavně klidné letní dny.
To se mě to mluví,když mě nikdo nevytáčí viď.
to ještě jezdí takové červené vlaky? :)
OdpovědětVymazatSabi, asi nejezdí. Nevím. A není to škoda?
VymazatVypadá to poklidně. Malé nádražíčko, červená lokálka... romantika.
OdpovědětVymazatNedivím se, že čas od času utečeš do světa klidu.
Vendy, chtělo by to častěji.
VymazatVidim ze nielen ja mam chut niekedy niekam utiect, akurat ja utekam na poschodie a tam si za 5minut vypijem kavu.
OdpovědětVymazatZuzko, já normálně nemám KAM zdrhnout, ale tohle bylo cestou od mamky, takže jsem zastavila po pár km, nadýchala jsem se čerstvého vzduchu a zase jsem šla do auta...
VymazatJa mam dobru predstavu o tom kam mozes odist, ja som na tom este celkom dobre, po piatich minutach kafe zidem dole a poklidim hracky a ide sa dalej. Ale obcas mozem von sama, rovnake pravidla, akurat uklid narocnejsi :-) Ale na to som si zvykla, uklid narocny ale deticky su s ockom stastne.
VymazatNa nádraží chodím také rád. Je tam taková zvláštní atmosféra. A vždy udělám pár zdařilých "výcvaků".
OdpovědětVymazatMarcelo, byly jste v jednom autě? Už jsem to taky zažila, ale mě ty nervy ruply:-)....držím place, ať se ti daří vždy vystoupit a uklidnit se....já si na to pro příště taky vzpomenu a rychle vystoupím. Pokud to tedy bude možné, minule to bylo na čtyřproudovce, ale já stejně zastavila.....akorát jsem nevystoupila a ... .
OdpovědětVymazatANO, byly jsme SPOLU v autě. Chvíli jsem ji nevěřícně poslouchala, a pak jsem odstavila auto na kraji silnice (to zase nevěřícně zírala ona) a šla jsem pryč. Musela jsem. Někdy mám chuť říct mým autistům něco, co by mě pak mrzelo. A JAK se mi do toho auta nechtělo. Ta vzpomínka je bolestná i po několika měsících.
VymazatMalé a klidné nádraží - pohoda. Co víc si přát.
OdpovědětVymazatMoc hezké fotky, Amy..
OdpovědětVymazat