sobota 24. června 2017

Mluv, znič svá KDYBY! aneb Proč rány, které neukážeš, nejde vyléčit

https://www.firstclass.cz/2017/05/mluv-znic-sva-kdyby-aneb-proc-rany-ktere-neukazes-nejde-vylecit/

Mnozí z nás si bohužel neuvědomují, jakou časovanou nálož nosí na svém krku. Hlava je dobrý sluha, ale špatný pán. Jestliže neovládneme své domněnky, domněnky ovládnou nás. Je to kdo s koho.
„Proč?“ Když ti dva seděli proti mně, navzájem si do očí (opět němě) metali tuto jedinou otázku. „Proč jsi mi to neřekla?“ zlobil se on. „Proč ses o mě víc nezajímal?“ zlobila se ona. Bylo to groteskní – rozpadl se vztah, v němž přitom jeden druhého vroucně miloval. Umřel – mlčením.
Slova přirovnávám k cihlám. Správným používáním (opatrným kladením za sebe) se jimi dá postavit most k druhému člověku. Špatným používáním (ledabylým vršením na sebe), respektive nepoužíváním, se mezi lidmi staví zeď.
MLUV – tak jednoduše zní moje rada. MLUV hlavně tehdy, když Ti běhají v hlavě následující domněnky.
Máte krizi. To se stane. Záleží Ti na vztahu, proto si zoufáš. Nevyhovuje Ti, jak se trápíte, a první myšlenka, kterou máš, je přirozená: Přestat se trápit, protože to bolí. Tudíž trápení ukončit – jít od sebe.
Ale já Ti nabídnu jiná CO KDYŽ: Co když to pak bude bolet ještě víc? Co když k sobě opravdu patříte? Co když právě ten problém, který prožíváte, má za účel ukázat, jak moc při sobě nakonec držíte a co všechno spolu překonáte? Co když vás dva má ne oslabit, ale posílit?
Nikdy není příliš brzy ani příliš pozdě na to mluvit s druhým. Nikdy není příliš brzy ani příliš pozdě stoupnout si spolu k pingpongovému stolu a poslat míček (slovo) na druhou stranu. Začít komunikovat. Někdy se hra ostrým slovem možná zostří, ale to nevadí; pokud oba chcete, komunikaci zdokonalíte.
Nikdy však nezapomeň, že vztah není hra. U pingpongového stolu nestojíte jako dva soupeři, ale jako dva spoluhráči. Snažíte se hrát tak, aby míček zůstal co nejdéle ve hře a vy jste se neustálým hraním zlepšovali.
Nikdy na to není pozdě – dokud na druhé straně stolu pořád někdo stojí. Pokud ne, pokud odmítá hrát, pak nic nenaděláš. V jednom vztah nevybuduješ.
Ale do té doby to zkoušej. Do té doby není pozdě.
A přitom ten problém není nikde kolem. Jen v nás. Nemůžeme mít pozitivní život s negativními myšlenkami. Nemůžeme být šťastní, jestliže příčiny svého neštěstí hledáme všude jinde, jen ne v sobě. Negace musejí ven.
Naše mysl je jako úrodný záhon. Co do ní zasadíme, to vzklíčí. Půdě je také jedno, jestli se do ní zavrtá semínko plevele, nebo užitečné rostliny. Půda dá živiny každému semínku. Stejně tak i naše mysl.
Kdo propadne skepsi, jako by spadl do bažiny, z níž se nemůže dostat. Protože negace plodí negaci, dříve či později si začne myslet, že nic jiného si nezaslouží – a přestane bojovat. Kdo četl mé předchozí knihy 250 zákonů lásky Dvanáct srdcídobře si pamatuje to, co považuji za vůbec nejhorší moment vztahu – ne tu chvíli, kdy se moje partnerka začne hádat, ale naopak tu chvíli, kdy se hádat přestane; protože pak už nemusí cítit nic, o co by se jí ještě stálo za to pohádat. Rezignuje. Odepíše mě.
Pak stačí, aby se nachomýtl někdo jiný, a vjede do pevnosti jako vítěz. Například jen tím, že se jí ptá; že se o ni zajímá; že jí dává najevo, že si zaslouží mnohem víc.
Vždycky jsem se bál silných žen. Ukazovaly mi totiž, byť nevědomky, v čem zaostávám. Proto jsem se bál také prostředí silných mužů.
Kromě toho jsem se bál i žen, které hodně vytrpěly. Nechtěl jsem se starat ani o jejich děti z předchozího vztahu. Myslel jsem, že bych mohl hodně ztratit.
Pak jsem zjistil, jak jsem byl hloupý – jak moc mě silné ženy mohou inspirovat a ženy, které hodně vytrpěly, milovat. A jednou jsem dokonce zjistil, že silné ženy a ženy, které hodně vytrpěly, často jedno jsou.
Tím dnem jsem se přestal bát vlastních proher, vlastních chyb, vlastní bolesti. Pochopil jsem, že to je cesta k lepšímu Já – k zesílení, ne k zeslabení.
Tam, kde si člověk myslí, že může hodně ztratit, může ve skutečnosti hodně získat. Dvojnásobnou lásku – od odvržené ženy i jejího dítěte, které konečně najde skutečného tátu.
Stačí jen s druhými mluvit. Dát najevo, čeho se bojím, co mě vnitřně brzdí, kvůli čemu si nevěřím. Silní lidé (i ti, kteří hodně vytrpěli) vždycky pro mě měli dostatek pochopení – protože to sami zažili. Sami bývali slabí. Nikdo na světě se totiž silným nerodí, ale stává.
Existují miliony KDYBY a CO KDYŽ. Miliony kapek, které mohou podemlít vztah. Nicméně nepodemelou ho, pokud se ve vztahu začne mluvit.
Domněnky jsou jako kapky deště, slova jako sluneční zář. Tam, kde domněnky prosvítí slunce, jako by se objevila na nebi duha. Signál, že slunce vysušuje kapky ve všech prasklinách.
Pohleďme nahoru. Slunce vychází každý den. Stejně jako může vyjít v každém vztahu.
Chce to však jediné: Neobklopovat se zdí z mlčení. Pak už k nám slunce nedosvítí.

5 znamení sobce aneb Jak se silní ve vztahu stávají slabými

https://www.firstclass.cz/2017/06/5-znameni-sobce-aneb-jak-se-silni-ve-vztahu-stavaji-slabymi/2/

Pár výňatků z článku:

2. znamení sobce: Většina komunikace z jeho strany je negativní nebo neutrální.
Ajaj, už to cítíš? Energie Ti začíná ubývat – na Tvá povzbuzující, posilňující a pozitivní slova nepřichází stejně kladná odezva. Co to dělá v lidské hlavě?
Jednou z nejpřesnějších předpovědí konce vztahu je pocit opovržení. Je to vnitřní sžírání, že jsme zřejmě udělali něco špatného, hanebného, ostudného, které později přerůstá v trápení, že jsme pro druhého bezcenní, a graduje v přesvědčení, že si asi opravdu zasloužíme pohrdání.
A přitom jsme nic zlého neudělali.
Tento strašlivý pocit v člověku vytváří chlad vyzařující z druhého. Ať řekneme nebo uděláme cokoli, ať navrhneme jakékoli oživení či změnu, pořád nedostáváme kladnou reakci. Jako bychom byli prašiví, neviditelní, zbyteční.
Zní to groteskně: Druhý otráveně ohrne ret, znuděně pokrčí rameny, nereaguje – a v nás klesá sebejistota. Moje doporučení proto zní: Než začneme hledat chybu v sobě, zeptejme se sami sebe, jaký pocit máme z partnerovy komunikace.
Opovržení je opakem respektu. Vyjadřuje se negativním úsudkem, kritizováním, sarkasmem, jehož výsledkem je pochybnost o nás samotných.
Copak tohle pomůže vztahu? Copak tohle pozvedne nás?
Ne, protože sobci jsou vztah i naše sebejistota ukradené.
3. znamení sobce: Pořád jsme to my, kdo dělá první vstřícný krok.
Ano, to vyžaduje hodně energie. Proto o ni přicházíme – a žádnou zpátky nedostáváme.
Ačkoli děláme vstřícné kroky, pozitivní reakce není žádná. Jediné, co nás naplňuje, je zjištění, že nevyvoláváme žádný zájem nebo angažovanost ze strany partnera.
Vztah je jako nádoba. Pokud do něj naléváme nepřiměřené množství času, peněz a energie, a pořád to nestačí (pořád je nádoba sotva poloprázdná), pak zjevně není něco v pořádku. Někde ta nádoba teče.
Jde-li jen o peníze, to ještě překleneme. Emoční investice jsou ale špatně nahraditelné. Jakmile si totiž uvědomíme, že partner není ochoten vkládat to, co my, zejména své úsilí a čas, aby vztah fungoval, pak dříve nebo později se musíme zeptat: Proč tedy my?
Vyvlékat se z odpovědnosti za vztah je nejen sobecké, ale i nezralé. Žádný rozumný člověk tohle neudělá, protože by ničil to, co miluje a potřebuje. Sobec ale nejedná rozumem. Sobci vyzrálost, tudíž i moudrost, ještě schází.
Proto si také neuvědomuje, o co přichází – uvadáním člověka, který mu dává energii.

4. znamení sobce: Nemá označení pro vztah.

Je to zvláštní, zdánlivě nepodstatná maličkost, ale sobec se vůbec necítí v pohodě s nálepkami jako „přítel“, „partner“ nebo jinými pojmenováními, která popisují vztah jako něco jiného než jen příležitostnou zábavu.
Slova nemá, ani když se pokusíte zavést konverzaci na téma Budoucnost. Má to jednoduchý důvod: Není připraven učinit z Vašeho vztahu prioritu. Ve skutečnosti často ani nechce mít žádný vztah. Nehodlá se o něm bavit. Každá diskuse je mu na obtíž.
S takovým člověkem bohužel nelze vztah budovat, protože nelze ani komunikovat. Bez komunikace nemá pár šanci vyjasnit si vzájemné potřeby a mantinely. Ti, kdo nemají označení, nemají význam – jsou nezařaditelní a zaměnitelní. Jsou – nic.
Nedivme se proto, že si pak jako nic připadáme. A to zejména tehdy, když druhý pro nás znamená naopak všechno.

Dám Vám jednu dobrou radu: Vždycky se držte dál od lidí, kteří nedokážou převzít odpovědnost za své činy – zejména za ty činy, které Vás činí zraněnými, zklamanými a úzkostlivými.

pátek 23. června 2017

Neřešit, raději odejít aneb 7 znaků dnešní doby ledové ve vztazích

Chtěla jsem STAVĚT, ne bořit.
Chtěla jsem řešit problémy, ne utíkat.
Ale na všechno musí být dva....

https://www.firstclass.cz/2017/06/neresit-radeji-odejit-aneb-7-znaku-dnesni-doby-ledove-ve-vztazich/

Pěkný článek. Myslím, že stojí za přečtení celý, ale zde alespoň pár vět z něj, pro ty, kteří na VZTAHY nemají ČAS a náladu:

Vrazíme-li člověku kudlu do břicha a pak ji s omluvou zase vytáhneme, rána pořád zůstane. 


První paradox člověka z doby ledové: Chce si život co nejvíce usnadnit. Proto utíká od prvního problému.
Řešit je totiž vždycky těžší než utéct. Stavět je vždycky těžší než bořit. Proto ledový člověk raději utíká. (a tím se nemyslí doslova, ale z od možnosti řešit problémy)
Jenže život díky tomu nemá snazší, ale naopak těžší. To je ten paradox. Utíká-li totiž od každého vztahu, protože se v něm vyskytl problém, musí takto utíkat od úplně každého. Nejen proto, že v každém vztahu se vyskytují problémy, ale především ten hlavní problém nosí v sobě – neochotu řešit problémy.
Má jedinou naději, že se jeho život zlepší: Přestane hledat problémy kolem sebe a zkusí najít jeden v sobě. Pak kupodivu najde lék na všechny problémy, které ve vztazích potkává. Ten lék i řešení jsou v něm.
4. znak člověka z doby ledové: Povrchnost místo hloubky
5. znak člověka z doby ledové: Lhostejnost místo komunikace
I ve vztahu ten, kdo méně dává, nevydělává na tom, naopak prodělává. Přestává-li věnovat partnerovi čas, pozornost, energii, učí ho žít bez něj. Ztrácí pak podporu v nejtěžších chvílích, rameno, na kterém se mohl v osobní krizi vyplakat, ucho, kterému se na dně mohl vypovídat, paže, které ho mohly obejmout a dát mu novou energii.
Braním se pouze vyčerpává zdroj. Nic se nezískává, pouze ztrácí. Aby dva lidé mohli jeden druhého soustavně nabíjet, musíme v první řadě jeden druhému dávat. Dáváním o nic nepřicházejí, naopak – jak jsme si již řekli – získávají dvojnásobnou energii. To je podstata vztahu – něčeho, co člověk sám nedokáže nahradit.
7. znak člověka z doby ledové: Negace místo pozitiv
Na formě nezáleží. Ať to jsou negativní slova, činy… lži, falše, zrady, ubližování. To všechno ničí vztah. Ničí to energetickou síť, jejíž konečný zkrat nebude ztrátou pro toho, kdo dával druhému pozitiva a nic za ně nezískával zpátky. Bude ztrátou spíše pro toho, kdo se najednou ocitne bez člověka, který ho byl ochoten zásobit podporou, důvěrou, radostí, a hlavně láskou.
Ztrátou je přijít o člověka, který Vás miloval a který Vám důvěřoval. Takoví totiž nejsou snadno nahraditelní.
Ano, ti, kdo přicházejí o důležité lidi, věří, že si život usnadňují. Ve skutečnosti si ho právě tím komplikují. Bývají to obvykle ti lidé, kteří potom křičí, jak je život složitý. Ne, život není složitý, to jen lidé z doby ledové si ho zbytečně komplikují.
...člověk sám mnoho nezvládne. V páru nebo týmu už ano.
Mysleme na to, až příště budeme chtít říct: „Já Tě nepotřebuji....nebo nepotřebuji KOMUNIKACI."

Večerní procházka