sobota 23. května 2015

10 životních zásad, které by měly slyšet všechny děti, aby byly šťastné a úspěšné

Všechno je takové, jaké to vidíme. Barvu svému životu dáváme my. Náš vlastní přístup. Naše pochopení.
Možná se Vám už někdy stalo, že událost, která Vás v první chvíli zdrtila, Vás ve skutečnosti zbavila, byť bolestivě, lidí, kteří Vás už dlouho podváděli. Byla tedy špatná, nebo dobrá? Nezakládejme svůj postoj na tom, jak se věci zdají. Snažme se, aby náš přístup vyjadřoval a podporoval to, jak si přejeme, aby se věci měly. Tedy aby i „špatná“ událost nám přineslo něco užitečného – a to nám přináší vždycky. Pokaždé nám totiž dává zkušenost. Snažme se ji najít, pochopit a využít.
Naše frustrace obvykle vychází z naší reakce, ne z okolností, které se nám dějí. Máme-li špatnou náladu, otráví nás i maličkost. Není to chyba té maličkosti, je to chyba naše. Zkusme se na jakoukoli událost dívat jako na polotovar. Není hotová. Je k dopracování. Je to kus hlíny, který můžeme upravit na hrnčířském kruhu svého přístupu k životu.
A i když se nám hlína už zdá zatvrdlá a neovlivnitelná, usmějme se tomu. Vždyť současnost není nic víc než budoucí minulost. To, co JE, za chvíli bude tím, co BYLO.
Když se tedy budeme soustředit na krásné maličkosti, den bude krásnější. 

O pošetilosti naší nespokojenosti se životem svědčí to, že mnoho věcí, na které si stěžujeme, jsou tytéž věci, které by jiní lidé na tomto světě prožívali moc rádi. A práce, na kterou nadáváme, je ta, kterou by jiní lidé na tomto světě moc rádi dostali příležitost dělat. 

Pesimismus zkracuje život. Ne biologicky, ale fakticky. Krade nám dny. Dny, které naplníme vztekem a rezignací, neprožíváme, ale přežíváme. Hněv, zášť a závist jsou tmavý závěs v hlavě, přes který není možné vidět nic pozitivního. A největším zlodějem přítomnosti je strach. Ten je fakt „expert“. Bere nám veškerou radost, těšení se a zaneprazdňuje nás neděláním vůbec ničeho. Pokud trávíme čas obavami, používáme svůj mozek, svou představivost, na vytváření věcí, které neexistují. 


Kdykoli cítíme problém, že narazila kosa na kámen, kdykoli po nás život něco chce a my zuříme, je to dobře. To jsou chvíle, kdy rosteme. Kdy se musíme změnit, zlepšit, zkusit to znovu a lépe. S jinou prací, jiným studiem, jinými partnery. Jsou to chvíle, kdy si dítě natluče nos při neumětelské jízdě na kole. Bez těchto chvil, které bolí, bychom se nikdy nepoučili.
Lidé, kteří nemají žádné problémy, nedělají v životě žádné pokroky. Tudíž nezvládnou nic víc, než na co stačili před x lety.
Jistěže dívat se na televizi je pohodlné. Ovšem je velký rozdíl dělat správné a snadné věci. Děláme-li to, co nás naplňuje, ne náhodou to nebývá snadné. Protože cesta, která nás naplňuje a posiluje, je vždy těžší. Je to cesta poučení, růstu, přibližování se tomu, kým chceme být, tedy vzdalování se od toho, kým jsme. Proto dělat práci, která nám dává smysl, je v životě nejdůležitější. Pak totiž ze sebe dostáváme to nejlepší, jsme pozitivnější, baví nás dosahovat ambiciózních cílů. 

Nemusíme být ničím, čím by nás chtělo mít okolí. Pokud si to nepřejeme, najděme odvahu to říct. Neřešme, jestli jsme za blázny. Už jsme si přece řekli, že jestli je něco nemožné pro druhé, nemusí to být nemožné pro nás. Neporušujme zákony, ale nebojme se porušovat limity. Lidské schopnosti nejsou pevné.
My jediní víme, na čem nám záleží a na čem už ne. Je-li nám více než osmnáct let, máme právo na vlastní rozhodnutí a vlastní život. Máme za sebe odpovědnost. Každý krok, který učiníme, je naše odpovědnost. Každé rozhodnutí. I každé odmítnutí. Vším si píšeme svůj život.
Všechno v životě má pro nás jen takový význam, jaký tomu dáme. Jestliže něco cítíme jako správné, pak to správné je. Jestliže se v něčem cítíme špatně, pak to pro nás je špatné. Bez ohledu na to, co žvaní ostatní.
Naše intuice je to, co určuje, jakou barvu má náš život. Ne jiní lidé.
Oni mají totiž svou intuici. A svůj život.
Trápí Vás, jak s Vámi někdo jiný zachází? Že se Vám posmívá kvůli Vašim slabinám, s nimiž nejste schopni nic dělat? Dám Vám jednu dobrou radu: Akceptujte své rány, jizvy, vrásky. Když to uděláte, když se s nimi smíříte, už nikdo Vám jejich prostřednictvím neublíží. Bude si muset najít jinou záminku, přes co se Vám vysmát.
Já jsem starej a šedivej pes. Miluji své slabiny, protože mě definují – díky nim poznám, že jsem to já. Neumím míchat maltu, bruslit dozadu, ani pes nejí to, co uvařím – na spoustu věcí nemám talent. Přijal jsem to a k posměškům jsem se tím pádem stal imunní. Jasně, neumím to. A dál?
Akceptováním jsem se zbavil spousty nočních můr. Trápil jsem se minulostí. Chybami, které jsem nadělal a už je nemohu vzít zpátky. Děsivé, nespal jsem kvůli tomu. Než jsem pochopil, že vlastně vůbec neděláme chyby. Děláme jen rozhodnutí, které nám pomáhají zlepšit svůj příští krok. Navíc mi došlo, že každý den začínáme s novým čistým štítem. Nemusíme vzdávat dnešek jen kvůli tomu, jak věci dopadly včera. Naopak, můžeme všechno napravit.
Žádná vteřina není promarněná, pokud žijeme dneškem. Naučme se užívat si dnešek. Užívat si svou životní cestu, i když na ní jsou časté objížďky.
Oceňujme každou událost, která nám zpestřuje život. Ať přináší cokoli, nezapomeňme, že buď je to úspěch, nebo zkušenost.
V životě ovlivníme mnohé, ale dvě věci ne:
1) Okolnosti, které nám vstupují do života.
2) Chování druhých vůči nám.
Bod 2) si, prosím, přečtěte tolikrát, než si ho vytesáte do hlavy: Neovlivníme to, jak se k nám druzí chovají. Proto se tím nemá smysl trápit. Kdybychom se tím trápili, neděláme v životě nic jiného. A staneme se věchýtkem, rukojmím druhých.
Pokud si berete osobně, jak se k Vám druzí chovají, naučte se malý trik: odpustit jim, jako by se omluvili.
Já omluvy tak nějak vypouštím. Jednak jsou zbytečné, protože všichni víme, že jsme omylní. A jednak všichni plnoletí jsme odpovědní za své činy. Pokud jsme provedli něco špatného, pak jediný, ke komu bychom měli promlouvat, jsme my sami. Abychom to už neopakovali. Tečka.
Proto mi absolutně nezáleží na tom, jestli se mi někdo omluví, nebo ne. Natož abych se sužoval tím, že protistrana ješitně mlčí. Představím si, že se mi omluvila. A uleví se mi. Poděkuji jí.
Ostatně mám jí za co poděkovat. Každý, kdo nám ublíží, nám předává užitečnou zkušenost. A lidé, kteří se k nám kdy chovali jako pes ke kosti, bývají těmi nejdůležitějšími učiteli.
1) Předně si uvědomme, že nic není tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Nic.
2) Každý prožitek je školou.
3) Každou situaci zlepšuje vděčnost.
Úspěšní lidé dlouhodobě neřeší, co ztratili. Vycházejí z toho, co jim zůstalo. Protože jen s tím mohou konstruktivně pracovat.
Naučme se tedy být vděčni – za všechny problémy, které nemáme. Kdykoli budeme mít sklon stěžovat si, že život není tak dokonalý, jak jsme si přáli, nezapomeňme pootočit čočkou úhlu pohledu. Začněme se soustředit na to, co se nám povedlo. Když tak začneme vidět svůj život, náhle nám začne připadat dokonalejší. Úspěšnější. Šťastnější.
Přístup je totiž maličkost, která dělá velký rozdíl.
Celý článek ZDE:
http://www.firstclass.cz/2014/09/10-zivotnich-zasad-ktere-by-mely-slyset-vsechny-deti-aby-byly-stastne-a-uspesne/3/#sthash.WXYYPuwB.dpbs


1 komentář:

Prosím anonymy o nějaký podpis. Ať vím s kým mám tu čest. Děkuji.