sobota 24. června 2017

Mluv, znič svá KDYBY! aneb Proč rány, které neukážeš, nejde vyléčit

https://www.firstclass.cz/2017/05/mluv-znic-sva-kdyby-aneb-proc-rany-ktere-neukazes-nejde-vylecit/

Mnozí z nás si bohužel neuvědomují, jakou časovanou nálož nosí na svém krku. Hlava je dobrý sluha, ale špatný pán. Jestliže neovládneme své domněnky, domněnky ovládnou nás. Je to kdo s koho.
„Proč?“ Když ti dva seděli proti mně, navzájem si do očí (opět němě) metali tuto jedinou otázku. „Proč jsi mi to neřekla?“ zlobil se on. „Proč ses o mě víc nezajímal?“ zlobila se ona. Bylo to groteskní – rozpadl se vztah, v němž přitom jeden druhého vroucně miloval. Umřel – mlčením.
Slova přirovnávám k cihlám. Správným používáním (opatrným kladením za sebe) se jimi dá postavit most k druhému člověku. Špatným používáním (ledabylým vršením na sebe), respektive nepoužíváním, se mezi lidmi staví zeď.
MLUV – tak jednoduše zní moje rada. MLUV hlavně tehdy, když Ti běhají v hlavě následující domněnky.
Máte krizi. To se stane. Záleží Ti na vztahu, proto si zoufáš. Nevyhovuje Ti, jak se trápíte, a první myšlenka, kterou máš, je přirozená: Přestat se trápit, protože to bolí. Tudíž trápení ukončit – jít od sebe.
Ale já Ti nabídnu jiná CO KDYŽ: Co když to pak bude bolet ještě víc? Co když k sobě opravdu patříte? Co když právě ten problém, který prožíváte, má za účel ukázat, jak moc při sobě nakonec držíte a co všechno spolu překonáte? Co když vás dva má ne oslabit, ale posílit?
Nikdy není příliš brzy ani příliš pozdě na to mluvit s druhým. Nikdy není příliš brzy ani příliš pozdě stoupnout si spolu k pingpongovému stolu a poslat míček (slovo) na druhou stranu. Začít komunikovat. Někdy se hra ostrým slovem možná zostří, ale to nevadí; pokud oba chcete, komunikaci zdokonalíte.
Nikdy však nezapomeň, že vztah není hra. U pingpongového stolu nestojíte jako dva soupeři, ale jako dva spoluhráči. Snažíte se hrát tak, aby míček zůstal co nejdéle ve hře a vy jste se neustálým hraním zlepšovali.
Nikdy na to není pozdě – dokud na druhé straně stolu pořád někdo stojí. Pokud ne, pokud odmítá hrát, pak nic nenaděláš. V jednom vztah nevybuduješ.
Ale do té doby to zkoušej. Do té doby není pozdě.
A přitom ten problém není nikde kolem. Jen v nás. Nemůžeme mít pozitivní život s negativními myšlenkami. Nemůžeme být šťastní, jestliže příčiny svého neštěstí hledáme všude jinde, jen ne v sobě. Negace musejí ven.
Naše mysl je jako úrodný záhon. Co do ní zasadíme, to vzklíčí. Půdě je také jedno, jestli se do ní zavrtá semínko plevele, nebo užitečné rostliny. Půda dá živiny každému semínku. Stejně tak i naše mysl.
Kdo propadne skepsi, jako by spadl do bažiny, z níž se nemůže dostat. Protože negace plodí negaci, dříve či později si začne myslet, že nic jiného si nezaslouží – a přestane bojovat. Kdo četl mé předchozí knihy 250 zákonů lásky Dvanáct srdcídobře si pamatuje to, co považuji za vůbec nejhorší moment vztahu – ne tu chvíli, kdy se moje partnerka začne hádat, ale naopak tu chvíli, kdy se hádat přestane; protože pak už nemusí cítit nic, o co by se jí ještě stálo za to pohádat. Rezignuje. Odepíše mě.
Pak stačí, aby se nachomýtl někdo jiný, a vjede do pevnosti jako vítěz. Například jen tím, že se jí ptá; že se o ni zajímá; že jí dává najevo, že si zaslouží mnohem víc.
Vždycky jsem se bál silných žen. Ukazovaly mi totiž, byť nevědomky, v čem zaostávám. Proto jsem se bál také prostředí silných mužů.
Kromě toho jsem se bál i žen, které hodně vytrpěly. Nechtěl jsem se starat ani o jejich děti z předchozího vztahu. Myslel jsem, že bych mohl hodně ztratit.
Pak jsem zjistil, jak jsem byl hloupý – jak moc mě silné ženy mohou inspirovat a ženy, které hodně vytrpěly, milovat. A jednou jsem dokonce zjistil, že silné ženy a ženy, které hodně vytrpěly, často jedno jsou.
Tím dnem jsem se přestal bát vlastních proher, vlastních chyb, vlastní bolesti. Pochopil jsem, že to je cesta k lepšímu Já – k zesílení, ne k zeslabení.
Tam, kde si člověk myslí, že může hodně ztratit, může ve skutečnosti hodně získat. Dvojnásobnou lásku – od odvržené ženy i jejího dítěte, které konečně najde skutečného tátu.
Stačí jen s druhými mluvit. Dát najevo, čeho se bojím, co mě vnitřně brzdí, kvůli čemu si nevěřím. Silní lidé (i ti, kteří hodně vytrpěli) vždycky pro mě měli dostatek pochopení – protože to sami zažili. Sami bývali slabí. Nikdo na světě se totiž silným nerodí, ale stává.
Existují miliony KDYBY a CO KDYŽ. Miliony kapek, které mohou podemlít vztah. Nicméně nepodemelou ho, pokud se ve vztahu začne mluvit.
Domněnky jsou jako kapky deště, slova jako sluneční zář. Tam, kde domněnky prosvítí slunce, jako by se objevila na nebi duha. Signál, že slunce vysušuje kapky ve všech prasklinách.
Pohleďme nahoru. Slunce vychází každý den. Stejně jako může vyjít v každém vztahu.
Chce to však jediné: Neobklopovat se zdí z mlčení. Pak už k nám slunce nedosvítí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Prosím anonymy o nějaký podpis. Ať vím s kým mám tu čest. Děkuji.