Jak i zabloudit může být krásné a obohacující

Nedávno jsem v Budějovicích zabloudila.
Hledala jsem cestu do antikvariátu, kde měli slevy na knihy padesát procent ...

Místo toho jsem se ocitla v tomto nádherném knihkupectví.
Asi bych si nevšimla...
Hrnula jsem se k pultu, abych se zeptala na cestu do antikvariátu. Myšlenky mi bloudily úplně někde jinde a na duši seděl smutek... Nerozhlížela jsem se a přišla bych o tuhle neskutečnou krásu.
Někdy příliš spěcháme a příliš se držíme cesty, po které chceme jít. A nevidíme to, co se nám otevírá po stranách...

Když jsem se ptala prodavačky na cestu, maminka zabloudila mezi knihy a pohlednice...
....ona "nečtenář" se rozhlížela...Ona měla čas.
Ji netrýznily ty mučivé myšlenky co mě a dívala se kolem SEBE.
Já jsem se příliš soustředila na bolest v srdci a krásu kolem sebe jsem v tu chvíli nevnímala.
Jaká škoda.
O co všechno bych přišla, kdybych pak "nehledala" maminku....

Hned jsem cítila tu proměnu.
Té unavené, uplakané "trosce", kterou se cítím v posledních týdnech být, se najednou na tváři rozzářil úsměv.
Na duši padl klid a mír a starosti zmizely v propadlišti dějin...
Zase jsem to byla já.
Člověk, který má NADĚJI a který kráčí po cestě VÍRY.
Víry v sebe, v Boha, ve své děti, v lidi okolo...
Zase vysvitl paprsek naděje, že bude líp.

Kdyby mě maminka nemírnila a nepobízela k odchodu, možná jsem v tom obchodě ještě TEĎ.

Koupila jsem si pár maličkostí, které v tu chvíli potěšily mě a podruhé potěší ty, se kterými se o ně časem podělím.

Díky Bohu, že nás občas nechá bloudit a ukazuje nám jiné cesty než Ty, po kterých bychom chtěli kráčet my.
Okolo naší cesty, na křivolakých polních cestičkách a v lesních zákoutích, kam oko nedohlédne, se nachází tolik krásy. Stačí jen otevřít duši a srdce a vnímat tu krásu všude okolo.
Možná nenajdeme to, co jsme si přáli, ale možná získáme víc, než jsme si kdy mysleli a v co jsme doufali...

Děkuji Ti, Bože, že mě nenecháváš padnout, ale prosvěcuješ mé dny světlem své Lásky.