Proč potřebujeme porážky a 10 způsobů, jak je chápat

Život je můj učitel. Naučil mě, že dokud prohráváme, potřebujeme porážky. Jen tak pochopíme, v jakém bodě zatím jsme, do jakého potřebujeme vyrůst a kudy se zlepšit. Je to jako šplh po laně. Když se nevytáhnu až ke stropu, vím, co mám dělat. Znovu na lano a zkusit to zase. Jestli to nedokážu, možná nemám dost síly. Tak musím na zem a nějak ji vybudovat. A tak pořád dokola, dokud budu prohrávat. Jen tak se naučím vyhrát.

Zažíváte fakt blbé časy?

Nedaří se Vám zvládnout něco podstatného?

Zakopáváte stále o tutéž překážku?

I když se to špatně kouše, věřme, že někdy věci musí jít špatně, abychom pochopili, že mají jít lépe. A probíhá-li všechno hladce, jdeme velmi často nesprávnou cestou, protože skutečný růst musí bolet. Jako v posilovně. Když zvedáme činku bez větší námahy, musíme zvýšit zátěž. Jinak stagnujeme, nezlepšujeme se.

Richard Branson mě naučil neodporovat životu. „Utrpení člověka způsobuje jen jeho vzpírání se tomu, co je. Naše vyrovnanost, tedy schopnost být šťastný v jakémkoli případě, umožňuje být v pohodě se vším, co se děje.“

Jak je možné, že úspěšní jsou v pohodě s tím, co je? Protože věří, že co je = to, co má být. Ale to neznamená, že jsou odevzdaní. Vědí, že budou nešťastní, když se budou životu vzpírat. Vědí, že není možné kontrolovat všechno, co se nám děje. Nicméně můžeme kontrolovat, jak k tomu přistupujeme. V naší reakci je naše slabost nebo síla.

Nejčastěji bychom se chtěli vyhnout špatným zkušenostem jen proto, že jsme si dopředu vystavěli domněnky o tom, co by mělo být. Vymalovali jsme si tak svou budoucnost, chování partnera, dětí. Ale buďme upřímní: To všechno na základě bláhových ideálů, které nemají nic společného s realitou. Kde jsme teď, je přesně to, kde potřebujeme být, abychom se dostali tam, kam se dostat chceme. Proč? Protože (zatím) nedostávat to, co si přejeme, může znamenat, že bychom měli přehodnotit své zkušenosti, najít nové příležitosti nebo pohledy, které jsme dosud přehlíželi.

Uvědomme si, že naše překážky jsou naše cesta. My nejsme to, co jsme bez nich dokázali. Jsme to, co jsme díky nim překonali.

Své překážky nenalézáme na naší cestě. Ty překážky totiž JSOU naše cesta.

Štěstí je  způsob života, jaký v každém okamžiku žijeme. 

Co nemůžeme ovlivnit, tím se prostě zbytečně nezatěžujme: Vis maior. Boží vůle. Říkejme tomu, jak chceme. Ale dlouho o tom nemluvme.

Stalo se. Budiž.

Nemysleme už na minulost. Mysleme na budoucnost.

Nezáleží na tom, jak špatné věci se nám dějí. Vždycky je můžeme ještě zhoršit. Je důležité si tuto větu pamatovat. Nemůžeme totiž žít pozitivní život s negativním přístupem. Kdykoli negativita ovládá naše myšlenky, omezuje naše jednání a pozitivní možnosti. Jakmile ovšem zjistíme, jak mocné naše myšlenky umějí být, už nikdy si žádnou negativní nepustíme do hlavy. I k tomu tedy negativní zkušenosti jsou…

Co dělat s negativitou ostatních? Tak jako nedovolíme, aby nám někdo vkládal jedy do jídla, neměli bychom dovolit, aby nám vkládal jedovaté myšlenky do hlavy. Je to v zásadě jednoduché. Cizí negativita nestojí za to, abychom se jí seriózněji zabývali. Co ostatní říkají a dělají, jakož i názory, jaké nám prezentují, jsou založeny výhradně na jejich výchově, zkušenostech, inteligenci a vlastní projekci života. Jsou založeny výhradně na nich samotných. Nemá smysl si je brát osobně.

Znám mnoho úspěšných lidí, kteří jedovaté poznámky řeší kuriózně: Jednoduše odpustí člověku, který je vypouští, a jdou dál, bez ohledu na to, jestli ten člověk o nějaké odpuštění žádá. Nedělají to pro něj, ale pro sebe.

Máme dost vlastní síly. Všichni umíme plakat. Mnohdy se lidé mylně domnívají, že silný je ten, kdo nikdy nepláče. Naopak. Silný je ten, kdo se pořádně vypláče, potom vstane a jde znovu bojovat za to, čemu věří.

A že prohrál? Ano, dočasně. No a? Takový je život. Je riskantní. Proto přináší prohry. Jediná možnost, jak v životě vyhnout riziku, je nic nedělat. Člověk je totiž chybující a každý jeho pokus zavání prohrou. Nevím, jak Vás, mě nicnedělání nebaví. Čím více prohrávám, tím spíše se snažím jít do toho znovu. Tím spíše se snažím o nové věci. Tím více mě těší minikrok zvládnutý správným směrem. Usilujme o pokrok, nikoli o bezchybnost. Bezchybnost = nicnedělání. Každý náš čin je riziko a tudíž možná chyba.

Životní tragédií není chybovat. Životní tragédií je nepoučit se z chyb. Klíčem k úspěchu je pochopit lekci, zkušenost, kterou nám chyba nabízí. Veškerý pokrok člověka je o perspektivě, úhlu pohledu. Jestliže něco považujeme za překážku, pak naše myšlenky a emoce budou negativní. Jestliže si ale v tom samém bodě uvědomíme, že máme (díky „překážce“) šanci naučit se něco nového, pak to negativně vnímat přestaneme.

Usmějme se. Zkusme být vděčni i za to, že procházíme těžkostmi. I v nejhorších situacích dokážeme nalézt pozitivní maličkosti – vždycky je v paměti něco, co jsme kdy dokázali. Vyškrabme byť kávovou lžičku optimismu. Vím, že dokázat to v krizi není jednoduché. O to větší sílu nám to dá. Člověk jde vždycky správnou cestou tehdy, když by toho mohl tolik naplakat a nastěžovat si. Ale místo toho upřednostní pozitivní přístup a ocenění vlastního života. - See more at: http://www.firstclass.cz/2014/08/proc-potrebujeme-porazky-a-10-zpusobu-jak-je-chapat/3/#sthash.aqf4rOAT.dpuf

Celý článek ZDE:
http://www.firstclass.cz/2014/08/proc-potrebujeme-porazky-a-10-zpusobu-jak-je-chapat/#sthash.2d7DRgLK.dpbs